V kavárně
1.
Nad hlavou nebe, mrakům se straní
do moře vpíjí pohledy hvězd.
Na břehu klečím, stavím hrad z mušlí
Vlně se líbí, za úplňku svačí.
V písku se držím
Úlomků z věží
Vlasaté moře
Bere si brány
Písku se pouštím
Mám otevřené rány
v očích.
Pod hladinou nebe, pod ním lesy, pole
Bez nohou, s ploutví – učím se mlčet
vílám se jazyk do vlny zatoulá
ztrácejí slova, když ryby mlčí.
řasy se pouštím
mám rybí duši
a uši z škeblí.
Otvírám ploutví
tajemství řečí
světa, který neslyší
A nad mořem vesmír,
z písku a kamení,
něco mi napovídá
tajně s ním mluvím
slovy z bublin
už mě neposlouchá
--
2.
Slova jsou na hraně, uklouznou do hrnků
do páry vydechnou ve vzduchu nadechnou se
odkrouží od stolu, do obrazu na stěně
pro sebe na chvíli oněmíme.
Pod horou se vlní moře, ve vlně topí stíny
Malíři snad utek´ štětec, že nic víc obraz nepoví
Stín se vydal pod obraz, přichází po proužcích
Tiše nás přikrývá, potichu (mlčky) červenáme…
Za oknem deštníky pod látkou lidé
slunce zpod kaluže dívá se na ně
však k večeru usne a oni zmizí –
pod světly si bývají navzájem cizí.
Ruměnec do tmy kvete, potichu napjatý
až zapustí kořeny, před světlem zachrání
Potmě se na sebe díváme rukama
---
3.
Tenký sklo o vínu a vodě ,
světlem ve tmě , jen tmou nad ránem
Úlomky jazyků skládáme v obraz,
tenký je na vlásek - mluvíme znova.
Slova jsou nahraná, metou se pod stůl,
mlčení, spojení v tichu hlas bez stop.
Nesmělost zaťukla o hranu kostí,
už hrudník hostí skleněné zvony.
Tenký sklo bez vody se jemně drolí,
zasklená blízkostí - jen už odklízejí stoly.
Rozbitý obraz s druhými odchází,
na vlásku houpe se, ve mně bijí zvony.
Slova jsou zahnaná do koutů ulic,
výkřiky opilců mají hlas zvonic.
Pěstěná samoty vyzula boty,
zaklapla dveře, na lidi zvoní.
|
